Zachováván zde všeobecně ještě počátkem tohoto století pravověrně. Teprve koncem prvé desítky tohoto století začíná se jeviti jakési ochabnutí. Po celou dobu postní držel se po všechny středy a pátky., přísný půst od masa. Bývalo zvykem, že někteří kuřáci a šňupáci po celou dobu svatopostní zříkali se svého požitku. Jim po celou též dobu neokusili lihového nápoje. To byli jistě jen ty mírnější pijáci. V pátek dle možnosti chodívalo se do kostela. Ve středu a v pátek modlíval se hospodář s rodinou i s čeládkou nahlas bolestný růženec. V tyto dva dni nechodil nikdo „do vsi“. Za zlé se pokládalo klel-li někdo v době postní. Muži, ženy, mládenci i panny šli v postě v určitý den ke „správě boží“. Těch, kdož nešli, bývalo velmi málo. Kteří nešli v místě, činívali zadost své povinnosti a chodívali ke zpovědi do sousedního kostela, nebo vykonali za tou příčinou zvláštní „pouť“ na sv. Horu. Divně hledívalo se na toho, kdo v té době nekál se ze svých hříchů a říkali mu nevěrec. Mnoho jich nebývalo, ale přece tu a tam některý se vyskytl.