Lehčí nemoci nebrával zdejší lid vážně a teprv při těžších uléhal. Když všechny domácí prostředky byly vyzkoušeny a užity, když smrt již byla na jazyku, teprve se volal lékař. Ve vážnějších chorobách dáváno spíše na modlení a na mši „na dobrý úmysl a odvrácení zlý nemoci“. Když zdálo se, že smrt jest již přede dveřmi, sousedé nemocného navštěvovali. U sousedů bývalo to pravidlem, ale i chudšího občana sousedé navštěvovali. Pečlivě hleděno k tomu, aby umírající dal se zaopatřit. Bohatší posílali knězi povoz a šel-li chudším bez povozu, dáván mu za tu cestu 1 zl. Když kněz přicházel do vsi, zvonilo se. Býval starý zvyk, že všichni, kdož měli volno, scházeli se do domu toho, aby po vyzpovídání se umírajícího, s knězem se pomodlili. Smrt ohlašována, bez rozdílu věku zemřelého, umíráčkem. Všem také zvoněna hrana. Slavných pohřbů mnoho tu nebývalo a jen nejbohatší brávali si kněze do domu a někdy i hudba objednána. V den pohřbu, než s mrtvolou se vyšlo třikrát se vyzvánělo. Smuteční hosté shromažďovali se většinou v místnosti, kde mrtvola ležela, snad více ze zvědavosti, než ze soustrasti. Když mrtvola zavřela se do rakve a rakev z lavice a ze židlí se vzala, obráceny tyto nohama vzhůru, aby po mrtvém v domě smutno nebylo.
Než vyšlo se s rakví ze dveří, třikrát rakví o práh šoupli, aby mrtví domů se nevracel. na cestu mrtvému vyzváněno. U všech křížů průvod se zastavil a modlil se třikrát „Otče náš a Zdrávas Maria“. Reqiem slouženo hned při pohřbu a při zámožnějších pohřbech míval farář „otázku“ za všechny pozůstalé loučil se se zemřelým. Při pohřbu chudých býval jen výkrop. Pohřebních hostin nebývalo, jen pro vzdálenější účastníky přichystán malý zákusek. Také „muzik“ nebývalo při pohřbech.